Značka spolehlivosti


KALENDÁŘ AKCÍ
    1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30      

Ladislav Čerych

EVROPA, VYSOKÉ ŠKOLSTVÍ, RODNÝ KRAJ A JÁ

Uvažoval jsem delší dobu, jak nazvat tento příspěvek. Název to možná není ideální, ale myslím, že krátce vyjadřuje ta hlavní témata mého povídání a současně také, že vyjadřuje ty nejdůležitější složky mého curricula vitae: Evropa-přesněji řečeno evropská spolupráce – byla tím nejdůležitějším obsahem a zaměřením jak mého politického přesvědčení, tak velké většiny mých zaměstnání a činností. Rozvoj a problémy vysokého školství byly během víc než třiceti let předmětem mých akademických prací a zájmů, a tím také mé odborné specializace. A pokud jde o rodný kraj, má v mém životě dvojí význam. Za prvé jsem v tom kraji strávil celé dětství a mládí, včetně základní a střední školy, za druhé jsem se do rodného kraje vrátil tak říkajíc v penzijním věku, abych zde alespoň částečně navázal na svoje rodinné kořeny a uplatnil tu své celoživotní zájmy a zkušenosti.

Hlavní data mého životopisu jsou uvedena v malém dodatku k tomuto příspěvku. Shrnuto do několika vět: narodil jsem se v Trutnově, ale jak už řečeno, celé dětství a mládí jsem prožil v České Skalici a Náchodě. Československo jsem opustil krátce po únoru v roce 1948 a vrátil se poprvé po skoro 42 letech, krátce po tzv. sametové revoluci. Během celé té doby jsem pracoval nejprve dva roky v Radiu Svobodná Evropa a pak v různých mezinárodních organizacích, většinou v Belgii, ve Francii a přechodně i v jiných zemích, často v úzkém svazku s univerzitními a vědeckými institucemi. Jak už řešeno, Evropa a problémy vysokého školství byly dvě hlavní oblasti mých činností a zájmů. Obě se staly také předmětem mého působení po návratu do Československa.

Rodina a mládí

Oba rodiče byli Češi. Otec se narodil v Jugoslávii, ale jeho pozdější život byl úzce spjat s Josefovem a Jaroměří, kde jeho předci založili a pak rozvinuli nejprve cukrovar a později textilní továrnu. Nejvíce však proslul otcův děd, můj pradědeček Antonín Čerych, původně řeznický učeň, pak starosta Nechanic. Byl mimo jiné zakladatelem továren v Josefově a v Jugoslávii a také vlastníkem Západočeské dráhy. Spisovatel Josef Štolba z počátku 20. století ho nazval „Českým Rockefellerem“.

Ze strany mé matky jsou to hlavně Bartoňové z Dobenína. Matčin otec, dědeček Cyril Bartoň, spolu se svými bratry Josefem a Ladislavem, a ovšem jejich otcem Josefem Bartoněm z Dobenína, jsou známí především jako zakladatelé a vlastníci textilních továren v Náchodě a České Skalici, více snad ještě jako mecenáši sociálních a kulturních institucí, včetně renovace zámků v Novém Městě nad Metují a na Zbraslavi u Prahy. Pocházím tedy z podnikatelské rodiny. Tento můj původ je však v přímém protikladu k mým osudům a činnostem celého mého života. Až na jedinou krátkou výjimku z počátku 50. let jsme ani já ani bratr nebyli činní v podnikání, obchodě, či průmyslu. Je toto „odcizení“ rodinné tradici výsledkem celkem normálního procesu střídání generací, nebo důsledkem okolností, které navodila emigrace? Nevím a nepovažuji to za důležité.

Do obecné školy jsem chodil ve Skalici, na náchodském reálném gymnáziu jsem maturoval v roce 1944. Naše středoškolské studium bylo tedy plně poznamenáno nacistickou okupací. Pro národ to byla doba přetěžká, pro mnohého tragická. Pro nás to bylo dospívání se všemi radostmi a problémy mládí. Takové je věrně zobrazil ve svých Zbabělcích o rok starší Josef Škvorecký (episodně v románu figuruju jako Šerpoň). Z našich kantorů s režimem nikdo nekolaboroval. S vděčností zvláště vzpomínám na dva profesory, Jiřího Propilka a Zdeňka Vojtěchovského. Důležitou roli pro mne tehdy hrál také sport, zvláště atletika, pod vedením profesore Remeše, který byl popraven nacisty.

Přes všecku nepřízeň doby panovala na gymplu národní solidarita a společný odpor k nacismu. To umožňovalo i různé kulturní a semikulturní aktivity, jejichž vyvrcholením v Náchodě bylo uspořádání Majálesu. Ve Skalici jsme se vyžívali na ochotnické Mladé scéně. Vedl ji o tři roky starší František Štěpánek, pozdější pracovník Divadla E.F. Buriana a režisér Divadla na Vinohradech. Milovali jsme jazz. Členem Zachovalova orchestru, zpodobeného ve Zbabělcích jsem nebyl, ale s několika jeho členy jsem se dobře znal a spřátelil. Některá s tehdy uzavřených přátelství nám vydržela po celý život. Se Škvoreckým a s Vladimírem Šilhánkem (Fondou) jsme udržovali kontakt i v exilu.

Mládí prožité v rodném kraji je bezesporu důležitou součástí mého života. Odchod do emigrace, nejprve do Anglie a krátce nato do Švýcarska, znamenal pro mne ovšem veledůležitý předěl.

Opustil jsem v srpnu 1948 komunisty ovládnuté Československo ne proto, že bych se cítil ohrožen jako potomek vykořisťovatelské třídy, ale bez velkého uvažování jsem nevěřil, že „v této zemi a v tomto režimu“ mám jakoukoliv budoucnost, nehledě k mému totálnímu nesouhlasu s jeho podstatou a praxí. Trochu to také navazovalo na moje zájmy předcházející dva až tři roky komunistický puč. Hlavním jmenovatelem těchto zájmů byly pro mě už tenkrát mezinárodní styky a mezinárodní právo, a o něco později evropská myšlenka a evropská spolupráce, ve kterých jsem viděl a cítil odpověď na zhroucení demokratických hodnot v únoru 1948. Evropa pro mě není a nebyla novým náboženstvím, byla odpovědí a protiváhou systému spočívajícím na absolutní národní suverenitě a tzv. národních zájmech jako nejvyšších kriteriích  společenského a politického života.

Moje evropské osudy

Mojí první „evropskou školou“ byla Evropská kolej v Brugách, tehdy (v roce 1949) nově založená postgraduální instituce usilující o přípravu budoucích pracovníků poválečné a sjednocené Evropy. Neexistovaly ještě evropské instituce v dnešním slova smyslu (Evropská komise, parlament, Nejvyšší evropský soud, atd.) a o to důležitější byly pro mě jako studenta prvního ročníku Koleje, studium evropských dějin, problémy evropské ekonomie a sociologie, tedy základů evropské spolupráce a rodící se sjednocené Evropy.

Mojí druhou evropskou školou bylo Radio Svobodná Evropa, kam mne (spolu se čtyřmi kolegy z ženevské redakce níže zmíněné Skutečnosti) přizval Pavel Tigrid a kde jsem dva roky pracoval krátce po vzniku této pro Československo a celou střední a východní Evropu důležité instituci jako redaktor programu nazvaného Evropa bez železné opony. Tento program a tato činnost mně umožnily seznámit se s mnoha osobnostmi Evropského hnutí a novými evropskými organizacemi, jakými byly Rada Evropy ve Štrasburku nebo první svým způsobem nadnárodní Evropské společenství uhlí a oceli.

Současně a během prvních let mé emigrace jsem se také aktivně účastnil založení a redakce časopisu Skutečnost vydávaném nejprve v Ženevě, později v Londýně a v Mnichově. Byl jsem odpovědný především za články s evropskou tematikou. Pod názvem Hluboká stopa byla vydaná na podzim 2008 rozsáhlá kniha s výběrem článků uveřejněných v této revue a analýzou jejího významu, o kterém ostatně svědčí název knihy.

A pak už byly moje zaměstnání a činnosti svázány s celou řadou mezivládních i nevládních, velkých i malých mezinárodních institucí. Mezi nimi byly na příklad Atlantický institut a UNESCO, což svědčí o tom, že pro mě byla evropská myšlenka konceptem otevřeným, navazujícím na spolupráci v rámci širším, jakým bylo a zůstává Atlantické společenství, tedy NATO, OECD i OSN. Pokud jde o UNESCO, moje zaměstnání v rámci této organizace znamenalo především soustředění se na problémy vzdělávání ve vývojových zemích. V oblasti vzdělávání jsem již zůstal, avšak již ne se zaměřením na vývojové země, nýbrž na oblast vysokého školství především v Evropě a ve Spojených státech. Mojí specializací se tak od konce šedesátých let staly dvě oblasti: Evropa a evropská spolupráce na jedné straně, a problémy vzdělávání na druhé. Určité propojení těchto dvou oblastí proběhlo při mém návratu do Československa krátce po listopadu 1989.

Návrat do Československa

Kromě osobních aspektů – setkání se starými přáteli, rodinou a spolužáky, navštívení České Skalice a Náchoda, míst mého dětství a mládí – byl tento návrat pro mě také počátkem mé odborné činnosti ve staré vlasti a i navázáním na čtyři desítky let mého působení v emigraci. Nejprve se jednalo o několik přednášek na rektorátě UK o nových trendech ve vývoji a reformách vysokého školství na Západě. Krátce nato jsem se stal poradcem českých a slovenských vysokých škol, pokud jde o jejich účast na velkých vzdělávacích programech Evropské Unie (Erasmus, Tempus, Comett a Lingua) s cílem umožnit a rozšířit českým studentům a učitelům studia nebo povolání v zahraničí, a podpořit nezbytné reformy vysokého školství. A třetí složkou mé odborné práce v Československu bylo  o něco později moje jmenování do funkce ředitele nově založeného „Střediska vzdělávací politiky“ při Pedagogické fakultě UK, a jako zástupce České republiky ve vzdělávacím výboru Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), se kterou jsem byl v úzkém styku již mnoho let.

V polovině devadesátých let došlo také k prvním krokům v mém trvalejším návratu do rodného kraje. Jednalo se nejprve o celkem bezproblémovou restituci skalické rodinné vily a její zahrady. Objekt památkově chráněný (architekty byli ve 20. letech Otakar Novotný a neméně známý zahradní architekt Josef Kumpán). Objekt, původně ve vlastnictví mých rodičů, byl po konfiskaci komunistickým režimem koncem 40. let nejprve používán jako politická škola a později  jako zdravotní středisko. Pochopitelně, že nebyl v nejlepším stavu. Po jeho restituci koncem 90. let jsme, bratr a já, objekt darovali Nadaci rozvoje občanské společnosti, která se od té doby, spolu s Centrem rozvoje Česká Skalice stará o jeho postupnou renovaci a provoz. Hlavní motivací daru pro mě bylo, aby vila sloužila několika účelům: především, aby v rámci Nadace rozvoje občanské společnosti přispěla k rozvoji občanské společnosti a neziskového sektoru v České republice, za druhé aby posílila evropskou spolupráci (se zvláštním zřetelem na spolupráci a styky přeshraniční, především tedy česko-polské), a za třetí, aby byla k dispozici místnímu a regionálnímu rozvoji (což zahrnuje velmi často kulturní a vzdělávací činnosti určené školním dětem, různé přednášky, jazykové kursy apod.) Poměrně známou se stala „slavnost stromů“, která má za účel přispět k obnově zahrady zajímavými porosty a seznámit místní mladou generaci s méně běžnými botanickými aspekty zahrady a okolní přírody.

Dík Nadaci rozvoje občanské společnosti a Centra rozvoje Česká Skalice je celý objekt a projekt v dobrých rukou a vyvíjí se velmi úspěšně. I když ovšem další podpora je vždy vítaná, ne-li nezbytná. Osobně jsem se snažil celý program podpořit vytvořením malého fondu na rozvinutí programu činností vily a posílení investic do její renovace. Mezi ty první spadá především organizace každoročních seminářů z oblasti hlavních cílů vily a Nadace rozvoje občanské společnosti - semináře o občanské společnosti v evropském kontextu.

Dodatek

ZÁKLADNÍ INFORMACE O LADISLAVU ČERYCHOVI

Narozen v roce 1925, dětství a mládí prožil v České Skalici, prakticky až do svých 23ti let

Matka: Marie, rozená Bartoňová z Dobenína (její otec: Cyril Bartoň z Dobenína, známý náchodský mecenáš a průmyslník)

Otec: Ing. Jiří Čerych, textilní průmyslník v Jaroměři, vnuk Antonína Čerycha, původně starosty Nechanic, později známý podnikatel a průmyslník.

Manželka: Věra roz. Tomsová ( + 1976); Dorotea roz. Furth ( + 1993); od roku 2004: Catherine, roz, Soden

Školy, vzdělání a diplomy
obecná škola v České Skalici, střední škola (reálné gymnázium) v Náchodě

4 semestry na Vysoké škole obchodní v Praze

4 semestry na Univerzitě v Ženevě zakončené diplomem „licence es science sociales“ a později doktorátem ze sociologie

Diplom evropských studií Evropské koleje v Bruggách

Doktor Honoris Causa ze švédské Univerzity Umea

Zaměstnání a hlavní činnosti
srpen 1948      odchod do emigrace

1948 – 1952    studia v Ženevě a na Evropské koleji v Bruggách

1949 – 1952    spoluzakladatel a člen redakce měsíčníku Skutečnost

1952 – 1954    redaktor Radia Svobodná Evropa

1954 – 1956    vedoucí malého rodinného podniku v Casablance, Maroko

1956 – 1962    asistent - profesor a vedoucí výzkumu na Evropské koleji, Bruggy

1962 – 1964    vedoucí výzkumu Atlantického institutu v Paříži

1964 – 1966    člen výzkumného teamu Mezinárodního institutu plánování vzdělávání (součást UNESCO)

1966 – 1973    „senior staff member“ Organizace pro Hospodářskou Spolupráci a Rozvoj (OECD)

1973 – 1975    ředitel projektu Vzdělávání programu Evropa 2000 vedeného Evropskou kulturní nadací

1975 – 1990    ředitel Evropského ústavu vzdělávání a sociální politiky v Paříži

1990 – 1994    poradce a člen pracovních teemů Evropské komise, OECD a Konference evropských rektorů

1994 – 2000    ředitel Střediska vzdělávací politiky při Pedagogické fakultě UK

2001                spolu s bratrem daroval rodinnou vilu v České Skalici Nadaci rozvoje občanské společnosti (NROS)

2001 – 2012    spoluúčast na organizaci seminářů v darované vile v České Skalici a vytvoření Fondu Čerych na podporu rozvoje občanské společnosti, místního a regionálního rozvoje a evropské spolupráce

Hlavní celoživotní zaměření a odborná specializace:
Problémy a rozvoj evropské spolupráce (včetně evropské  politiky a otázek Evropské Unie)

Problémy a reformy vysokého školství, především ve srovnávací perspektivě

Kalendář akcí

02. prosinec 2017
Vánoční trhy a Mikuláš

Prodej vánočního zboží, předvádění řemesel, Mikulášská nadílka s divadýlkem pro děti.

09. prosinec 2017
Vánoční koncert - PĚVECKÉ KOMORNÍ SDRUŽENÍ CANTUS JAROMĚŘ

Vánočně nás naladí svými písněmi jaroměřský CANTUS.

15. prosinec 2017
Relaxační malování

Relaxace malováním s Danou Činčarovou

zobrazit všechny akce

Řekli o nás...

"Ušlechtilost bratrů Ladislava a Jiřího Čerychových není běžným jevem. Rodinnou vilu darovali organizaci podporující subjekty, které poskytují pomoc ohroženým a znevýhodněným skupinám. Oceňuji záměr dárců, aby se objekt využíval k neziskovým a vzdělávacím cílům a k rozvoji evropské spolupráce. Výsledky práce budou tak ku prospěchu města i Euroregionu." velvyslanec Evropské unie v ČR Jeho Excelence Ramiro Cibrián; při slavnostním předávání Vily v roce 2001